Rychtrova bouda Benecko

...ubytování s příběhem

O Bohumilu Rychtrovi


Seznamte se Bohumilem Rychtrem (*1893, +1982), faktickým zakladatelem Rychtrovy boudy v podobě, v jaké ji známe dnes.

Bohumil Rychtr, syn Františka Rychtra se narodil v roce 1893 jako nejmladší syn v početné rodině. Měl dvě výrazně starší sestry a dva bratry. Bratr Vácslav zemřel jako dítě, bratr František dle rodinného podání padl v I. světové válce na následky střelného zranění obličeje na srbské frontě - tato informace je ale v rozporu s matričními záznamy, dle kterých byl Franz Rychtr sice zraněn při srbském tažení, ale po převozu do nemocnice v Budapešti byl propuštěn jako válečný invalida a zbytek života dožil v Křížlicích. Stejnou informaci lze nalézt i ve spisech StB, vedených proti Bohumilu Rychtrovi

 

Bohumil Rychtr byl mužem mnoha nadání. Od mládí vynikal absolutním hudebním sluchem a byl výborným houslistou - v benecké kapele Bedřicha Škody hrál první housle a účastnil se i úpravy partitur pro potřeby kapely. Byl manuálně zručný a tvořivý - jako ruční tkadlec dokázal vylepšit kapesníkářský svislý stav pro výrazné zvýšení jeho produktivity. Ve škole vynikal výborným prospěchem a měl i výrazné, vypsané písmo, kterým později vedl korespondenci i účetní knihy Rychtrovy boudy.

 

Po vypuknutí I. světové války byl mobilizován k 74. pěšímu pluku v Jičíně. Spolu s ním prošel srrbské tažení, o svém vojenském působení ale mluvil velmi nerad a jen v kusých větách. O prožitém nejspíš nejvíce napoví fakt, že okamžitě po demobilizaci v roce 1919 vystoupil ze svazku římsko-katolické církve a stal se bezvěrcem. Říkával, že kdyby bůh existoval, nemohl by věci jako světová válka připustit. Je velmi pravděpodobné, že jeho rozhodnutí ovlivnila i těžké zranění bratra Františka v roce 1915 při srbském tažení.

Na této fotografii Škodova souboru stojí Bohumil Rychtr s houslemi zcela vlevo.  

 

Po světové válce Bohumil spolu se svým otcem Františkem pokračovali jako domácí tkalci v čísle popisném 74 na Benecku. Bohumil se díky své podnikavosti vypracoval na faktora, tedy osobu, zprostředkující pro ostatní tkalce logistiku, jak bychom řekli moderním jazykem. Přebíral od nich hotové dílo, vyplácel odvedenou práci a vydával materiál na nové dílo. V této činnosti získal dovednosti, které se mu v budoucnu hodily při vedení vlastního podniku. Hned po své demobilizaci se v roce 1920 oženil s Anežkou Braunovou, vynikající kuchařkou a mezi lidmi velmi oblíbenou osobou. V roce 1924 se jim narodila dcera Libuše, matka současných majitelů Rychtrovy boudy, v roce 1926 pak syn Arno. Oběma zmíněným budou věnovány samostatné texty.

 

V době velké hospodářské krize Bohumil Rychtr zjistil, že doba ručního tkalcovství je za svým zenitem a po vzoru již etablovaných podnikatelů v pohostinství Augustina Kubáta, Antonína Fajstavra a později Ludvíka Erlebacha (s nimiž ho pojilo dlouholeté přátelství) se rozhodl přestavět tkalcovskou chalupu na ubytovací zařízení. Peněz měl pomálu, proto postupoval v etapách. Začal přístavbou západního křídla s trojicí hostinských pokojů (pokoje číslo 2 a 3 v patře fungují dodnes) a přestavbou velké světnice, kde dříve stály tkalcovské stavy na jídelnu a na svou dobu moderní kuchyni. podnikatelský záměr se ukázal jako velmi životaschopný a Bohumil začátkem třicátých let provozovnu přestavěl - do provizorna, jak sám rád říkal - vybudováním mansardového patra nad celou původní chalupou s pokoji od čísla 4 do čísla 10. Současně do pokojů zavedl tekoucí vodu, což v té době představovalo nebývalý komfort.

 

V meziválečném období se Rychtrova bouda rychle etablovala jako místo s moderními pokoji, přátelským personálem a vynikající kuchyní. Bohumil se zaměřil na českou klientelu z řad střední a zámožnější třídy, přijíždějící na Benecko na týdení, čtrnáctidenní či dlouhodobé turnusy a postupem času získal ustálený kontingent rodin, přijíždějících každoročně jak v létě na letní byt, tak i v zimě. To mu umožnilo střednědobé plánování rozvoje, v jehož rámci již zadal studii a projekt rozsáhlé přestavby a rozšíření podniku. Tomu ale zabránila druhá světová válka.

 

Oblast Benecka patřila po záboru pohraničí již do Říše a benecká pohostinská zařízení byla intenzivně využívána okupační mocí. Na Rychtrově boudě tak byli ubytováni vojáco wehrmachtu, nějakou dobu zde fungovalo školicí zařízení pro Hitlerjugend a s postupem Spojenců zde byli ubytovny i rodiny Němců, prchajících před spojeneckými vojsky.

 

Po osvobození se Bohumil Rychtr, jakožto osoba těšící se důvěře spoluobčanů a nositel vysokého morálního kreditu stal beneckým starostou.  To se mu - spolu s tím, že byl výrazně angažován v Československé straně národně socialistické a byl mezi spoluobčany velmi oblíben - stalo osudným. Po komunistickém puči byl v roce 1952 zatčen a ve sfabrikovaném procesu (označovaném jako proces s velezrádci a špiony z Jilemnicka) v říjnu roku 1952 odsouzen k dlouholetému těžkému žaláři, propadnutí majetku a ztrátě čestných práv občanských. Spolu s ním byl odsouzen i jeho přítel Augustin Kubát, hoteliér z hotelu Kubát. Oba byli propuštěni až při amnestii v roce 1960, ovšem bez zahlazení výroku o vině a trestu. trest odnětí svobody Bohumil Rychtr odbýval v nejtěžších věznicích Československa ve Valdicích, Leopoldově a Ilavě, kde dokonce určitou dobu sdílel společnou celu s Gustávem Husákem.

 

Po propuštění z vězení byl Bohumilovi vyměřen důchod 207 Kčs. Sám pro sebe raději než důchodce používal označení penzista. Vězení mu sebralo značnou část životního elánu. Více, než dvacet let v této roli tak trávil četbou, intenzivně se věnoval vnukům a v mezích možného vypomáhal i při správcování své boudy, která mezitím přešla do státní správy "lidového spotřebního družstva" Jednota. Zemřel ve spánku v roce 1982 na selhání ledvin. Až do své smrti si uchoval břitký um, výrazný smysl pro humor a jasnou mysl.


Bohumilu Rychtrovi je věnováno samostatné heslo na wikipedii - naleznete jej zde.